Toto je editovaná verze článku, který se poprvé objevil na Axis of Logic [1]. Globální expanze průmyslu biopaliv – v němž se zemědělská půda a plodiny využívají k produkci paliv pro pohon vozidel místo potravin pro lidi – je hlavním faktorem dramaticky po celém světě pohánějícím eskalaci cen potravin. V nové knize Masivní destrukce [2], francouzský publicista Jean Zieger [3] ukazuje, jakou je průmysl biopaliv a i širší agroprůmysl hrozbou, že uvrhne svět do hladu nepředstavitelných rozměrů. Nejde o hloupou náhodu, říká Ziegler. Je to úmyslný výsledek politik realizovaných vládami v sevření mocných korporací agro-byznysu usilujících o svůj soukromý profit. Z tohoto hlediska lze výsledný rozsah hladu na světě popsat jako jistou formu „vraždy z vypočítavosti“.

Je ironické, že průmysl, korporace a vlády protlačují jako tzv. trvale udržitelnou, „ekologicky přívětivou“ alternativu k fosilním palivům. Ve skutečnosti je to jen další forma toho samého drancování zdrojů, která vyplývá z neukojitelné lačnosti elity po soukromém profitu z kapitalistické produkce. Průmysl biopaliv bují z manželství mezi agro-byznysem a ropnými korporacemi, které velice přesně ví, že tento globální podnik uvrhuje svět do nesmírné destrukce životního prostředí a lidského utrpení.

Během uplynulých pěti let zažil svět raketový růst cen potravin, který miliony lidí uvrhl do ohrožení hladem – a to všechno, protože tito lidé si jednoduše už nemohou dovolit nakupovat jídlo. A to je šokující obvinění ekonomického systému, který staví diktát soukromého profitu nad každodenní přežití lidských bytostí. Mezi faktory způsobujícími inflaci cen potravin až do hvězdných výšin je globální průmysl biopaliv. Tak jak je možné, že se takovýto destruktivní průmysl nadále protlačuje i tváří v tvář jeho vlastním dopadům na lidské utrpení? Krátkou odpovědí je, protože veřejnost není z větší části obeznámena s politickými a ekonomickými praktikami.

Následuje výtah z knihy prosesora Zieglera přeložený Siv O’Neall [4], který pomáhá odhalit realitu průmyslu biotechnologií. Jsou to tři hlavní faktory, které přispívají k nedostatku potravinářských komodit a jejich neustále rostoucím cenám.

Zabírání půdy k pěstování cukrové třtiny a dalších rostlin, zvláště v USA, aby se vyráběla biopaliva (líh), což je jednou z hlavních příčin nedostatku potravin, jelikož to zbavuje malé vlastníky půdy jejich pozemků a snižuje to všem množství dostupného jídla. A přávě tato ztráta orné půdy k produkci biopaliv přispěla k tomu skandálnímu nárůstu cen potravin. Méně půdy, méně jídla – a tak vyšší ceny. K tomu lze ještě přidat skutečnost, že biopaliva ještě zvyšují poškozování planety Země, o němž jejich obhájci tak halasně a podvodně vyhlašují, že jej prý snižují.

Ty spekulace s potravinářskými komoditami zrovna tak jako s ornou půdou se rovněž ukázaly, že patří k hlavním faktorům při tom dramatickém vzrůstu v základních cenách potravin, které jsme od poloviny roku 2007 spatřily. Jenže tudíž jsou tím malorolníci zbavováni své půdy, často bez jakékoliv kompenzace nebo za cenu jen velice nepatrnou, ale také to raketově vyhání ceny potravin, takže ani oni si nemohou dovolit jídlo, které potřebují pro přežití.

Třetí příčinou je destrukce krajiny a degradace půdy, která se jen urychluje, když biologické farmy nahrazují obrovité monokultury na biopaliva nebo kultury s geneticky modifikovanými organismy, které vyžadují nesmírná množství vody. Řeky a jezera se vysušují a tak čím dál větší množství lidí na světě postrádá přístup k čisté pitné vodě.

Lež

„Zelené zlato“ bylo po několik posledních let považována za magický a výnosný doplněk „černého zlata“.

Potravinářské kartely, které dominují obchodu s biopalivy, při podpoře nových produktů přednáší argument, který by snad mohl vypadat nevyvratitelně: že náhrada fosilních paliv energií uvolněnou z rostlin bude zázračnou zbraní v boji proti rychle se zhoršujícímu klimatu a nezvratným změnám, který prý má vliv na prostředí a lidi.

Zde je několik čísel: V roce 2011 bude vyrobeno více než 100 miliard litrů bioetanolu a zelené nafty. Ve stejném roce bude na produkci biopaliv použito 100 milionů hektarů zemědělské půdy. Globální produkce biopaliv se za posledních pět let mezi lety 2006 až 2011 zdvojnásobila.

Degradace klimatu je skutečností. Globální dezertifikace (změna krajiny na poušť) a degradace půdy nyní postihuje už více než 1 miliardu lidí ve více než 100 zemí. Suché oblasti – v aridních a semiaridních regionech jsou touto degradací zvláště zranitelné – a ty představují více než 44% orné půdy planety.

Destrukce ekosystémů a degradace ohromných zemědělských oblastí světa, zvláště v Africe, je pro malé farmáře a chovatele hospodářských zvířat tragédií. OSN odhaduje, že v Africe je 25 milionů „ekologických uprchlíků“ čili „ekologických emigrantů“, což můžeme říci, že jsou lidské bytosti vyhnané ze svých domovů kvůli přírodním katastrofám (záplavy, sucha, dezertifikace) a které nakonec musely o přežití bojovat ve slumech velkých měst. Degradace krajiny kvůli palivům přiživuje konflikty, zvláště mezi chovateli zvířat a zemědělci.

Transkontinentální společnosti produkující biopaliva přesvědčily světovou veřejnost a v podstatě všechny Západní státy, že energie vyráběná z rostlin je zázračnou zbraní proti zhoršování klimatu.

Jejich argumentace je však lživá. Ignoruje metody a environmentální náklady na produkty biopaliv, které vyžadují jak vodu, tak energii.

Po celé planetě je čistá voda čím dál vzácnější. Každý třetí člověk se musí omezit na pití znečištěné vody. Některé z 9 000 dětí do věku deseti let každý den kvůli pitné vodě nevhodné ke konzumaci zemřou.

Podle WHO pořád ještě jedna třetina světové populace postrádá přístup k bezpečné cenově přístupné vodě a polovina ze světové populace nemá k čisté vodě žádný přístup. Přibližně 285 milionů lidí žije v sub-saharské Africe naprosto bez pravidelného přístupu k čisté vodě [5].

A samozřejmě jsou to ti chudí, kdo nejkrutěji trpí kvůli nedostatku vody.

Ovšem uvážíme-li rezervy vody, které ve světě existují, pak je výroba desítek miliard galonů bipaliv každým rokem skutečnou pohromou. K výrobě 1 litru bioetanolu je zapotřebí zhruba 4 000 litrů vody.

Posedlost Baracka Obamy

Výrobci biopaliv, některé z nejmocnějších nadnárodních korporací, mívají svá ústředí v USA. Každý rok dostávají miliardy dolarů vládní pomoci. Podle slov presidenta Baracka Obamy z jeho promluvy o stavu unie v roce 2011: je pro Spojené státy program bioetanolu a zelené nafty „národní záležitostí“ a záležitostí národní bezpečnosti.

V roce 2011 to bylo dotováno 6 miliardami dolarů z veřejných peněz a USA kartely spálí 38,3% celonárodní sklizně kukuřice oproti 30,7% v roce 2008. Od roku 2008 ceny kukuřice na světovém trhu vzrostly o 48%.

Spojené státy jsou nejdynamičtější průmyslovou mocností a hlavní světový výrobce. I přes relativné malý počet obyvatel – 300 milionů v porovnání s větší Čínou 1,3 miliardy a Indií – tak Spojené státy vyrábí přes 25% veškerého průmyslovéo zboží každoročně vyrobeného na planetě.

Surovinou pro toto působivé soustrojí je ropa. USA v průměru denně spálí 20 milionů barelů čili aši čtvrtinu světové produkce. Asi 61% tohoto objemu – něco málo přes 12 milionů barelů denně – se dováží [6].

Presidentovi USA závislost na zahraničí zjevně dělá starosti. A nejvíce znepokojivý je fakt, že většina z této dovážené ropy pochází z oblastí, kde je politická nestabilita nebo se na Američany nepohlíží dobře – krátce, odkud není výroba a export do Spojených států zaručená.

George W. Bush byl iniciátorem programu biopaliv. V lednu 2007 vytyčil cíl k dosažení během dalších deseti let, USA měly snížit o 20% spotřebu fosilních paliv a zesedminásobit produkci biopaliv.

Spalováním milionů tun potravinářských plodin na planetě, kde každých pět sekund zemře dítě hlady je evidentně skandální.

Nádrž středně velkého auta pojme 50 litrů. K výrobě 50 litrů bioetanolu se musí zničit 358 kg kukuřice.

V Mexiku a v Zambii je kukuřice základní potravinou. S 358 kg kukuřice zambijské nebo mexické dítě dostane dost, aby jedlo celý rok.

Prokletí cukrové třtiny

Nejenže biopaliva každý rok spotřebují stovky milionů tun kukuřice, pšenice a dalších potravin, a nejenže se k jejich produkci vypustí do atmosféry miliony tun oxidu uhličitého, ale navíc způsobují v zemích, kde se stává dominantní produkce biopaliv nadnárodními společnostmi, sociální katastrofy.

Vezměme si příklad Brazílie.

Vhodný příkladem je boj dělníků v engenho [7]. Ohromná krajina, která je ve večerní mlze těžko vidět, bývala státními pozemky. Před několika lety tam došlo k zemědělským záborům půdy o rozlohách pozemků 1 až 2 hektary, kterou obdělávali malé soběstačné farmy. Rodiny zde žily v chudobě, ale byly v bezpečí a užívaly si určité míry blahobytu a relativní svobody.

Avšak vlivné konexe u brazilské federální vlády a jejich významný kapitál finančníci získali tzv. „změnu určení“, což je řekněme privatizace těchto pozemků. Ti maličcí pěstitelé fazolí a obilí, co tu žili, byli deportováni do slumů v Recife. Pár výjimek byli ti farmáři, kteří ke své škodě souhlasili, že se stanou sekáči cukrové třtiny. A dnes jsou tito dělníci extrémně vykořisťováni.

V Brazílii se program biopaliv považuje za prioritu. A cukrové třtina je jednou z nejvýnosnějších komodit k výrobě bioetanolu.

Brazilský program k rychlému růstu výroby bioetanolu má kuriózní název: Pro-alkoholický plán. Je to pýchou vlády. V roce 2009 spotřebovala Brazílie 15 miliard litrů bioetanolu (a zelené nafty) a vyvezla 4 miliardy.

Cílem vlády je vyvážet více než 200 miliard litrů. Brazilská vláda chce zvýšit o 26 milionů hektarů výměru pěstování cukrové třtiny. V boji proti bioetanolovým gigantům nemají bezmocní kosiči třtiny na plantážích v Trapiche šanci.

Realizační brazilský pro-alkoholický plán vedl k rychlé koncentraci půdy v rukou jen několika místních baronů a nadnárodních korporací.

Tato monopolizace prohlubuje nerovnosti a na venkově přispívá k chudobě (ale nejen tam, i ve městech jako důsledek útěku z venkovských oblastí). Navíc vylučování malých vlastníků ohrožuje potravinovou bezpečnost země, jelikož právě oni jsou těmi, kdo zaručují udržitelnost zemědělství.

Co se týče venkovských domácností vedených ženami, tak ty mají zhoršený přístup k půdě a trpí větší diskriminací.

Krátce, rozvoj produkce „zeleného zlata“ na základě modelu agro-exportu nesmírně obohatil cukrové barony, ale do větší chudoby uvrhl malé farmáře, pachtýře a tzv. „biofario“ [8]. Prakticky podepsal rozsudek smrti nad malými a středně velkými rodinnými farmami – a tudíž i nad potravinovou suverenitou země.

Ale i mimo brazilské cukrové barony, pro-alkoholický program vytváří přirozený zisk nadnárodním společnostem, jako Lousi Dreyfus, Bunge, Noble Group, Arche Daniels Midland a finančním skupinám vlastněným Billem Gatesem a Georgem Sorosem zrovna tak jako investičním fondům čínské vlády.

V zemi jako Brazílie, kde miliony lidí požadují právo vlastnit kousek země, kde je potravinová bezpečnost ohrožená, a tohle uchvacování půdy nadnárodními korporacemi a vládními investičními fondy [9] je pak dalším skandálem.

Aby získali novou půdu pro pastviny, tak velcí vlastníci půdy a manageři nadnárodních společností pálí brazilské pralesy. Každý rok desetitisíce hektarů.

Destrukce je nenávratná. Půdy v Amazonské nížině a na Mato Grosso [10] porostlé pralesy mají jen slabou vrstvičku humusu. I v případě, že by brazilské vůdce postihl náhlý záchvat osvícení, tak by Amazonský deštný prales, „plíce naší planety“ nemohli znovu vytvořit. Podle scénáře přijatého Světovou bankou by při současném tempu vypalování mělo do roku 2050 zaniknout 40% amazonského deštného pralesa.

Rozsahem, v jakém Brazílie postupně nahradila kulturní potravinářské plodiny cukrovou třtinou, vstoupila do zhoubného bludného kruhu mezinárodního trhu s potravinami: kdy je nucena dovážet potraviny, které už sama nevyrábí, a zvýšit tak po nich globální poptávku…, což následně způsobuje nárůst cen.

Narušení potravinové bezpečnosti, jíž padla za oběť velká část brazilské populace, je tudíž v přímé vazbě na pro-alkoholický program. Zvláště to postihuje oblasti, kde se pěstuje cukrová třtina, jelikož trvalé zásobování potravinami je založeno téměř výhradně na dovážených surovinách, jež podléhají výrazným cenovým fluktuacím. Mnoho malých farmářů a zemědělských dělníků jsou čistými nákupčími potravin, protože nemají dostatek půdy, aby vyprodukovali dostatek potravin pro své rodiny. V roce 2008 si tudíž rolníci kvůli náhlé cenové explozi nemohli koupit dost jídla.

Navíc, aby snížili náklady, tak výrobci biopaliv podle modelu ultraliberálního zemědělství vykořisťují miliony migrujících dělníků. Těm, nejenže platí jen politováníhodně nepatrnou mzdu, ale tito mají nelidskou pracovní dobu, poskutuje se jim jen minimální podpůrná infrastruktura a jejich pracovní podmínky se blíží otroctví.

Závěr

Má-li být svět zachráněn ze sevření neoliberalismem a před nesmírnou hrabivostí a totální bezcitností „nového světového panstva“ [11], musíme hned jednat. Musíme si jasně s otevřenýma očima a myslí povšimnout, jak tito predátoři rychle uchvacují lidi i svět jako rukojmí ve svém absurdním pokusu o navyšování vlastního bohatství a dominance nad planetou. Musíme se semknout a neúnavně pracovat, nikoliv ztrácet naději, neztráce ze zřetele cíl záchrany planety. Nesmíme se nechat oblbnout iluzemi propagandistické mašinérie. Musíme stát pevně a pospolu. Tím můžeme přeze všechno najít cestu z tohoto pekla.

Jean Ziegler a Siv O’Neall


POZNÁMKY

[1] Upravil se souhlasem autorů Finian Cunningham za Global Research. Původní do angličtiny přeložený článek spolu s poznámkami pod čarou byl prvně vystaven na Axis of Logic: http://axisoflogic.com/artman/publish/Article\\\_64191.shtml

[2] Destruction Massive – Géopolitique de la Faim, by Jean Ziegler, Editions du Seuil, published 13 October 2011.

[3] Jean Ziegler je bývalým profesorem sociologie na Ženevské universitě a na Sorboně v Paříži, je členem Poradní komise Výboru OSN pro lidská práva s odborností na ekonomická, sociální a kulturní práva. V období let 2000-2008 byl Ziegler Speciálním zpravodajem OSN pro potravinová práva. V březnu 2008 byl zvolen do Poradní komise Výboru pro lidská práva OSN. O rok později se Výbor pro lidská práva aklamací rozhodl Jeana Zieglera znovu zvolit členem Poradní komise, a tento post bude nyní zastávat do roku 2012. V srpnu 2009 jej členové Poradní komise zvolili vicepresidentem tohoto fóra.

[4] Siv O’Neall je spisovatelka a aktivistka žíjící v Lyonu ve Francii, a je pravidelnou dopisovatelkou do Axis of Logic ohledně mnoha mezinárodních témat. Pro poslední článek přeložila se souhlasem autora výtah ze Zieglerovy poslední knihy. Je dosažitelná na e-mailu: siv@axisoflogic.com.

[5] Ve stejné situaci je 248 milionů lidí v Jižní Asii, 398 milionů ve Východní Asii, 180 v jihoasijsko-pacifické oblasti, 92 milionů v Latinské Americe a v Karibiku a 67 milionů v arabských zemích.

[6] Jen 8 milionů barelů se produkuje v Texasu, v Mexickém zálivu (z moře) a na Aljašce.

[7] Engenho je portugalský výraz z koloniální éry pro cukrovary a přidružená zařízení. Jako engnho se obvykle neoznačuje jen cukrovar, ale celou oblast včetně půdy, cukrovaru a lidí, co to pěstují.

[8] Bezzemci (boia = vůl ; frio = studený). Dře jak vůl a nají se jen studeného jídla.

[9] Státní investiční fondy (SWF), státem vlastněné investiční fondy skládající se z finančních aktiv jako akcie, obligace, nemovitosti, cenné kovy a další finančí instrumenty. Vládní investiční fondy působí globálně.

[10] Mato Grosso je stát ve středozápadní Brazílii sousedící s Bolívií a Paraguayí.

[11] Viz Les Nouveaux Maîtres du Monde et Ceux qui leur Résistent de Jean Ziegler (Editions Fayards), 2005.


Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=28434

]]>