Proč vůbec jsou z lidí, z národů dělány ovce? A k čemu je potřeba pastýř, a k čemu pastýř potřebuje ovčáckého psa, aby udržel stádo ovcí ve správném kurzu? Je vidět, že tato metafora je již od samého začátku prosáklá ideologií. Již u Platona existují první pochyby o tom, zdali má pastýř skutečně na srdci dobro ovcí, nebo zdali nepřemýšlí o zisku. Zdali má pastýř při pasení ovcí na srdci to nejlepší pro ovce, nebo prodej. Tato metafora odhaluje pravdu, již se pokoušejí skrýt — to, že pastýř nemá povinnosti vůči ovcím, ale vůči vlastníkovi stáda.


O tom ale v metafoře není vůbec hovořeno. To znamená, že tato metafora vede k tomu, že národ je vyobrazen jako nedospělý. Národ je ideologická konstrukce. Protikladem nedospělého národa je vůdčí elita. A právě tento protiklad (nedospělý národ a vůdčí elita) je základem naší současné představy o demokracii.

Čím je demokracie tak zajímavá? Freedomhouse, nezisková organizace, která se naprosto nezištně cítí být ve službách demokracie, říká, že ze 195 států jsou 125 demokracie v tom smyslu, že se jedná o volební demokracie. Když se zeptáme, co dělá demokracii tak zajímavou, existují dvě perspektivy. Jedna perspektiva je zespoda — čím je pro nás demokracie atraktivní? Pro nás je demokracie atraktivní tím, že od narození máme v sobě vrozenou koncepci útlaku a svobody. Chceme se cítit autonomně a nechceme být podčiněni vůli někoho jiného. To je ten bod, jenž dělá demokracii atraktivní. To již konstatoval Ethienne de La Boetie v roce 1549. Říká, že se nerodíme jenom s vlastnictvím naší svobody, ale rodíme se i s touhou bránit ji. Noam Chomsky to ještě jednou zopakoval z pohledu kognitivní vědy, řekl: „Máme vrozený instinkt pro svobodu."

To dělá demokracii zajímavou pro nás! Čím je demokracie zajímavá při pohledu shora? Ničím! Jelikož demokracie znamená omezovat mocenské požadavky vládnoucích, na tom přirozeně nemají vůbec žádný zájem. Z toho vyplývá napětí mezi naší přirozenou představou — chceme cítit svobodně a společensky autonomně — a požadavkem vládnoucích stabilizovat svůj status. Toto napětí se v historii často vybíjelo ve formě revolucí. To je historický, napjatý vztah, s nímž vládnoucí lidé neustále bojují.

Jak to můžete vyřešit, když nechcete žádné krvavé revoluce? Tím, že lidské požadavky svobody uspokojíte náhražkou: iluzí demokracie! Jak můžete vytvořit iluzi demokracie? Zaprvé, potřebujete ideologii ospravedlňující to, proč nedospělý národ potřebuje vedení. Zadruhé, musíme demokracii tak vyprázdnit, ideu demokracie tak vyprázdnit, že se omezí jen na akt voleb. Zatřetí, potřebujeme neustálý management demokracie.

Budeme pozorně sledovat, jak spolu komunikuje o těchto problémech elita, neboť když mezi sebou o těchto problémech mluví elita, mluví často otevřeněji, než když hovoří k lidu. Hned se podíváme na to, jaké zahraničně-politické výhody v demokracii, přesněji řečeno v demokratické rétorice, vidí poradce Henryho Kissingera.

„Pro hegemoniální zájmy je „demokracie" zajímavá proto, že demokratická rétorika nám pomáhá překonat propast mezi našimi fundamentálními geopolitickými a strategickými zájmy a nezbytností zahalit naše bezpečnostní zájmy do morálních slov." Proč je tohle potřeba? Protože my máme naše vrozené požadavky na svobodu, které musejí být uspokojeny. Národ potřebuje iluzi demokracie, jinak existuje riziko revoluce. „Demokratická agenda vytváří, krátce řečeno, jakýsi plášť legitimity pro naše základní strategické cíle" (Howard Wiarda (1990). The Democratic Revolution i Latin America, New York, s. 270. Jedná se o vedoucího poradce (1983-1984) Kissingerovi komise pro Centrální Ameriku). Toto je oficiálně řečeno, to nám ušetří celé hodiny analýz, elity nám dobrovolně říkají, o co jde!

Pokud je to tak, že demokracie je jen rétorická legitimace, tak si toho národ někdy musí všimnout, že se jedná pouze o rétoriku. V západní Evropě si 56% lidí myslí, že základní myšlenka demokracie není naplněna („Řekl byste, že vaše země je řízena na základě vůle lidí?" — Gallup 2015).

Zajímavé ale je, pokud se nyní podíváme na jiné průzkumy veřejného mínění, (…) tak uvidíme, že 68% lidí by opět volilo ty parlamentní strany (v Německu), jež jsou odpovědné za současnou situaci. To je překvapivé. Neboť to nebyly ovce, nebylo to stádo, byli to pastýři, kdo zničili sociální stát, kdo dali 50 miliard euro veřejných peněz do záchrany bank, kdo buduje stát plný sledování, kdo tlačí na militarizaci Evropy, kdo rozšiřuje NATO a tak dále. Je zajímavé, že to vypadá, že většině obyvatel všechny tyto věci nevadí.

Vypadá to, jako by pastýři dělali všechno ku prospěchu stáda. Lid je spokojený se svými pastýři. Nespokojenost ovšem existuje, a to u elity! Elita je nespokojena. Joachim Gauck (bývalý prezident Německa) říká: „Elity vůbec nejsou problém, obyvatelstvo (národ) je v tomto okamžiku ten problém." (Joachim Gauck, 19. července 2016)

Dodejme, aby nevznikly nedorozumění — Gauck nepatří k elitě držící moc, Gauck je jen personál elity držící moc. Ovšem ten tón, jenž je zde, prochází i těmi magazíny a publikacemi, kde spolu komunikují elity držící moc. Uveďme příklad z velmi vlivného časopisu Foreign Policy, ten říká: „Je čas, aby elity povstali proti masám ignorantů." (Foreign Policy, 28. června 2016. Autor článku James Traub) To je jedinečné, jelikož máme za sebou již minimálně čtyři desetiletí stále agresivnějšího třídního boje směřovaného ze shora, a nyní elity rozdmýchávají revoltu proti lidu.

Já se ptám, jak to může vypadat? Já nemám příliš představu. Možná budou organizovat úterní demonstrace, kde se elita bude scházet, aby demonstrovala proti lidu. Já nevím, co to znamená. Zajímavé je, že elity jsou zneklidněné už jen tím, že se stávají terčem kritiky, byť jen málo. Ale fakt, že se stávají terčem kritiky, je natolik zneklidňuje, že i na mnoha dalších místech nacházíte podobná vyjádření — elity musejí konečně zahájit odvetný úder.

To je paradox, národ je se svojí vládnoucí elitou spokojen, elity ovšem nejsou spokojeny s národem. To je paradox, ten musíme vysvětlit, vrátíme se tedy úplně na začátek a podíváme se, jak k této situaci došlo.

Ve všech společnostech, kromě těch nejprimitivnějších, nacházíme konfrontaci malé skupiny vládnoucích s velkou skupinou ovládaných. Přirozený cíl těch vládnoucích je vždy zajištění své moci! K tomu mohou použít díky lidské přirozenosti dvě cesty. První cesta je vykonávání psychické moci skrze produkci ideologií, ovládání názorů ve společnosti, afektivní manipulaci a podobné — takzvaně svázat mysl řetězy. Druhá cesta je ta, že ten silnější si dělá, co chce, přičemž ten slabší to musí trpět. Této druhé cestě se dnes říká reálná politika (realpolitik). K tomu existuje velmi známé dílo od Thúkydida, takzvaný dialog Melosu (Melierdialog). Thúkydidés popisuje Peloponéskou válku, vztahy mezi Spartou a Athénami. Athény byly tehdy na vrcholu moci, také na vrcholu svého kulturního rozvoje. Athény měly vnitropoliticky demokracii a zahraničněpoliticky prováděly agresivní hegemoniální politiku, utlačovaly všechny okolní městské státy a přinutily je vstoupit do takového tehdejšího NATO. A Melos byl jeden malinký ostrov kdesi, který byl 700 let neutrální. Lidé z Melosu chtěli Athéňanům říci, že by rádi zůstali neutrální, že nemají skoro žádnou armádu — nic neděláme, jen si přejeme zůstat neutrální. Athéňané, jež měli jakousi Trumanovu doktrínu, řekli, že nebudou trpět žádné neutrální státy ve své blízkosti a postavili Melos před volbu — vazal nebo zničení. Lidé z Melosu řekli: Jsme již 700 let neutrální, přejeme si i nadále zůstat neutrální. Na základě toho Athény celé obyvatelstvo vyvraždily.

Melos v tomto dialogu říkal, že musí existovat právo a morální kritéria. Athéňané proti tomu argumentovali slovy: Právo existuje jen mezi stejně silnými. Právo může platit jen mezi stejně silnými. Když je někdo slabší, tak ten silnější si dělá, co chce, a ten slabší trpí to, co musí.

Impéria neznají žádné morální kategorie! To platí už od antiky, to platí dodnes!

Techniky vládnutí tedy můžeme rozdělit na to, co dnes nazýváme hard power (tvrdá síla): vojenská moc, ekonomické násilí, sociální a ekonomické ožebračování,… — to jsou všechno metody Hard power. Hard power (tvrdá síla) má tu nevýhodu, že v nás vzbuzuje přirozený odpor, tvrdá síla se nám nelíbí, tvrdou sílu nemáme rádi, neboť máme jistou morální citlivost. Utlačování se nám nelíbí, ať už je vykonáváno vůči nám či vůči druhým.

Použití tvrdé síly sebou nese náklady pro ty, kdo vládnou. Z toho důvodu se vládci již od samého začátku pokoušeli tuhle morální citlivost zneškodnit. Jak můžeme vyvinout techniky vládnutí, jež vzbuzují méně odporu!? Těmto technikám dnes říkáme soft power (měkká síla), do nich patří: média, školy, humanitární nadace, think tanky, manipulace názorů a afektů (emocí), techniky vytváření politické letargie, vytváření falešné identity, vytváření nejistoty a strachu,… Soft power má tu výhodu, že je díky desetiletím zdokonalování vytvořena tak, že překonává (obchází) náš psychický imunitní systém. To přesně vyjádřil jeden z nejvlivnějších výzkumníků komunikace a teoretik propagandy Harold D. Lasswell: Ovládání názorů je „levnější než násilí, podplácení nebo jiné možné ovládací techniky" (Harold D. Lasswell (1930). Encyclopedia of the Social Sciences).

Ekonomické důvody tedy hovoří ve prospěch toho využívat soft power (měkkou sílu) a nadále zdokonalovat její techniky! O tom psal i jeden velmi vlivný politolog, člen mnoha think tanků Joseph S. Nye Jr., napsal knihu Soft Power (Joseph S. Nye, Jr. Soft Power. 2004). V ní ukazuje, že budoucnost moci leží v měkké síle, jelikož pouze soft power umí překonat imunitní systém odporu lidí. (…) C. Wright Mills si již v šedesátých letech všiml, že „otevřená veřejná rozprava patřící k demokracii byla nahrazena otevřenou psychologickou válkou" (Charles Wright Mills. The Power Elite. 1956). V této situaci se v současnosti nacházíme.

To sebou přináší problém, že elity mají k dispozici obrovské think tanky, univerzity a kdo ví co ještě — sociální vědy a psychologie právě slouží ke zkoumání měkké síly, což vede k tomu, že vládnoucí elity mají k dispozici mnohem více znalostí o našich psychologických dispozicích, o našem duchu, o našem psychickém imunitním systému než my sami. Ne o hodně, ale o nekonečně mnoho více. My opravdu nemůžeme změřit, v jakém poměru jsou znalosti, jež mají elity potenciálně k dispozici oproti nám. My si přirozeného stavu našeho vědomí nejsme vědomi, ono prostě funguje, my vůbec nevíme, jak funguje, neznáme jeho vlastnosti. Elity ovšem o tom mají potenciální znalosti. Například na Wikipedii se můžeme podívat, na čem závisí naše rozhodovací chování — v tomto případě našli psychologové stovky zajímavých vlastností, jež všechny ani neznáme, přičemž je možné je experimentálně velmi přesně prozkoumat a ty se potom skvěle hodí pro manipulaci s lidmi. To znamená, že elity vědí přesně, jak mohou naše rozhodování manipulovat, my však ani nevíme, jaké znalosti přitom elita používá.

Hlavně v USA vděčí psychologie a sociální vědy za svůj rozkvět předně tomu, že se nacházejí ve službách výzkumu technik měkké síly. To je jedna z velmi málo známých věcí. Uveďme si pro příklad citát z roku 1949!: „Sociální vědy se stále více a více stávají instrumentem kontroly mas, čímž se stávají další hrozbou pro demokracii." (Robert S. Lynd (1949). The Science of Inhuman Relations. The New Republic, 121, 22-25.) To znamená, že my, prostí lidé, máme relativně špatné karty v ruce, když ve stejné míře nebudeme zjišťovat, jaká slabá místa jsou pro tyto techniky soft power využívány.

Chceme-li dát naší společenské situaci smysl, je důležité dát jí nějaký rámec. Rámec, s nímž naši společenskou a sociální zkušenost navzájem provážeme nějakým smyslem. Základním aspektem měkké síly je najít rámec, který bude pro lidi přesvědčivý a bude je směřovat správným směrem. Jak by mohl takový rámec vypadat? Rámec vypadá tak, že lidstvo rozdělíme do dvou kategorií. První, existují lidé, jež jsou od narození stvořeni pro vládnutí. Druhá, existují lidé, jež jsou od narození stvořeni, aby sloužili. Existují tedy pastýři od narození a ovce od narození. Toto rozdělení se nachází již velmi explicitně u Aristotela. Nyní si musíme dát jen záležet na tom, aby toto rozdělení bylo tak přivedeno do života, aby mu lidé sami věřili. Ti, kdo toto rozdělení přivedli na svět, sami sebe označují za elitu, což je velmi povedený šachový tah.

S tímto rozdělením na kategorie nyní vzniká úplně nová koncepce národa. Fridrich II. napsal Voltairovi: „… prostý lid hnije neustále v bahně svých předsudků." Další člověk ve stejné době napsal: „Jsou dost blbí na to, aby se s otevřenýma očima nechávali od jiných podvádět." To je národ! Voltaire s bolestí konstatuje, že pojem „národ" je zcela nově chápán. V tomto čase, okolo roku 1850, se odehrává posun toho, co vlastně národ je. Voltaire říká: „Podle toho, jak o tom lidé nyní hovoří, je lidem míněna přirozeně elita. Národ jsou zvířata uvnitř lidského pokolení (animaux au-desous de l'homme)".

Ještě jednou si to ujasníme. Národ (lid) je ideologická konstrukce. Elita je také ideologická konstrukce. Nyní to celé musíme jen naplnit, abychom mohli naši metaforu s ovcemi postavit na pseudo-vědecké základy. Základy, které jsou i pro ovce (národ) tak přesvědčivé, že to jako ideologii přebírají a jsou připraveni volit své pastýře, své vlastní řezníky! A to je něco, co se táhne skrze celou literaturu: národ je iracionální, infantilní, národ je náladový, národ není přístupný racionálním argumentům („ignorance and stupidity of the masses", Harold Lasswell), hledí jen na vlastní krátkodobý zájem („great beast", Walter Lippmann). Elity oproti tomu jsou inteligentní, vzdělané, racionální („the responsible man", Walter Lippmann), mají „dostatek moudrosti, aby rozpoznaly společné dobro pro společnost a dostatek mravní čistoty k tomu, aby ho sledovaly" (Hamilton and Madison, 1788).

Máme tedy dvě třídy lidí, což je ideologický fundament pro naši metaforu stáda (lid) a pastýře (elita). Díky tomu máme tu nejdůležitější základní ideologii, ideologické ospravedlnění, s jehož pomocí je možné zajistit, že postavení vládnoucích — a hlavně majetkově bohatých — nebude ani v demokracii ohroženo! Všechny následující koncepce demokracie budují ideologii přesně na tomhle základě!

Fridrich II. platí jako monarcha osvícenství, ten osvícenství považoval za fascinující, nechtěl ho ale zavést až příliš daleko, brát ho příliš vážně. Proto v roce 1780 zadal svým elitním vědcům Berlínské akademie úkol, aby dokázali, zdali je užitečné obelhávat národ. Z 42 prací byly 2/3 proti — národ by se neměl obelhávat. Zbylá třetina k jeho radosti říkala, že když se národu říká pravda, tak z toho ve výsledku budou jen revoluce a chaos — proto je dobré národ pro jeho vlastní dobro obelhávat.

Tehdy to bylo 66% proti obelhávání národa, 33% pro obelhávání. Dnes žijeme v časech radikálního anti-osvícenství. Pokud bychom dnes udělali hlasování, tak by podle mého odhadu dopadlo takto: 1% proti obelhávání národa, 99% pro obelhávání národa. Dnes je to samozřejmé, patří to k práci médií a politiků — musíte lhát! Jean Claude Juncker, jenž má občas zvláštní chvilky, kdy nekontroluje, co říká, prohlásil: „Když je to vážné, musíte lhát." (Jean-Claude Juncker, 2011) V politice je to přirozeně neustále vážné, takže lež patří k práci!

Pro pastýře by bylo ještě jednodušší, kdyby nepotřebovali vůbec lhát — kdyby nepotřebovali vůbec lhát, jelikož národ již více nemá vůbec žádný zájem o pravdu, protože lid je tak apatický a zdětinštělý, že je mu jedno, co mu vyprávějí! Tento fakt byl relativně rychle rozpoznán intelektuálními přisluhovači elity, což je přirozeně Ta ideální situace, neboť nejúčinější manipulace naší mysli míří na to, zablokovat naši mysl, úplně zablokovala naše mentální kapacity! Zablokovat naši schopnost vytvářet pro sebe přesvědčení, k tomu jsou vyvinuty velmi pěkné triky, například konzumní společnost, infantilizace a podobně. To je bod, jehož si všimla již Hannah Arendtová, říkala: „Cíl totalitárního systému není o tom, vytvářet jisté přesvědčení, že ty musíš věřit tomu a tomu. Ne! Cílem je připravit národ o schopnost vybudovat si vůbec nějaké přesvědčení!" To je nejvyšší cíl manipulace mysli.

Přesně to si přejí elity — apatii národa. Známý a vlivný sociolog Robert Michels říká, že ten rozhodující a nejcennější element demokracie je vytvoření politické elity pro konkurenční boj o hlasy hlavně pasivních voličů (Robert Michels, 1911). To je téma, které ve 20. letech bylo v celé literatuře o demokracii — to nejdůležitější je, jak dosáhnout apatie volícího národa! Jiný příklad je od Lea Strausse, to je jeden z nejvlivnějších filozofů reálné politiky, domácí filozof amerických neoconů. Říká: „ Co se týče mas, je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro bezproblémové fungování demokracie volební apatie, to znamená nepřítomnost ducha veřejnosti." Pokračuje: „Solí (nezbytností) moderní demokracie jsou ti občané, kteří nečtou nic jiného než sportovní stránky a komixy." (Strauss, L. Liberalism Ancient and Modern, University of Chicago Press. 1995. s. 5) Elity se nebojí ničeho více než plnohodnotného občana! A dělají vše, aby podkopaly růst plnohodnotných občanů!

Abych s tím mohl nějak zacházet, budu tomu říkat „otrávení mysli". Jejím cílem je ochromit náš přirozený mentální imunitní systém proti manipulaci. To se může odehrát dvěma způsoby. 1) Afektivně — skrze vytváření nenávisti, například proti azylantům, Putinovi,… Vtip je pořád v tom samém, totiž energii národa přejícího si změnu namířit na falešné cíle, nedovolit této energii mířit na skutečná centra moci! To se dá dělat neustále dokolečka. Harold D. Lasswell v roce 1927 prohlásil: „Nesmí existovat žádná pochybnost o tom, na koho má směřovat nenávist veřejnosti." To je úkolem médií. Nenávist musí být vytvářena, nenávist musí být směrována, o nenávist musí být pečováno, jelikož nenávist se stará o to, že existují zástupné cíle, a opravdová centra moci nejsou ve středu pozornosti! Jako další můžeme jmenovat strach ze zhoršení vlastní sociální situace… Strach má tu výhodu, že naprosto blokuje myšlení. To je rovněž žádané!

2) Kognitivně. K tomuto patří obrovské spektrum orwellovských falešných slov, s nimiž se politika a média za pomoci řeči snaží ovládnout naše myšlení. Příklady falešných slov: volný obchod, protestní voliči, záchranný deštník, terorismus, humanitární intervence, kolaterální škody (collateral demage), kritici globalizace a další.

V tomto případě využívají tu vlastnost, že se od přírody kloníme k jistým pověrám slov — myslíme si, že pokud existuje slovo, tak k němu existuje i jednání, které mu koresponduje. To vede k tomu, že když narazíme na nějaké slovo například v novinách, tak využíváme tato slova naivně k tomu, abychom s nimi organizovali naše myšlení. Jakmile ale použijete nějaké slovo, kupujete s tím i všechnu tu ideologickou manipulaci, která v něm vězí, ale vy si to neuvědomíte. Je velmi složité přistupovat ke každému slovu tak, že má ideologické premisy, historické stereotypy, ideologický obsah. Jakmile na nějaké slovo narazíte, musíte ho s láskou rozvázat jako poštovní balíček a zjistit, co v něm všechno je. V momentě, kdy slovo použijete, jste ztraceni. Proto jsou všechna tato falešná slova tak úspěšná: jakmile je máme, organizují naše myšlení.

Další třída slov jsou ponižující pojmy: spiklenecká teorie, antiamerikanismus, populismus a další. Tyto pojmy mají velmi proradnou logiku — v nich se spojují dvě věci. Kritiku, která směřuje na centrum moci, spojují s věcmi, jimiž lidé pohrdají, jež jsou považovány za patologické. Spojujete tyto dvě věci, díky tomu vytváříte myšlenkovou zakázanou zónu. Díky tomu blokujete ta témata, která míří na centrum moci. Tyto pojmy fungují jako injekce jedu! Říkají, že o dané téma se není možné zajímat, a kdo se o dané téma zajímat bude, může to dělat jen za tu cenu, že bude v nemilosti médií. To je skvělý trik, kdy témata, která elity považují za nebezpečná, jsou za pomoci této techniky zneškodňována, jsou definována jako myšlenkové zakázané zóny. (…)

Několik slov k excepcionalismu. To je domácí ideologie USA. Excepcionalismu říká, že USA jsou díky své historii, díky své kultuře, díky moci Pentagonu, tak jedinečné, a sice ne tak jedinečné jako například Dánsko, Německo či Řecko, USA jsou jedinečně jedinečné. USA jsou tak jedinečné, že musejí dodržovat mezinárodní smlouvy, nehledě na to, že je podepsali, jen v tom případě, když je shledávají užitečnými. To je explicitně řečeno: USA se necítí být vázány mezinárodními smlouvami a USA také nemohou být posuzovány s pomocí těch morálních kritérií, s nimiž posuzují ostatní. Podle ideologie excepcionalismu nemohou USA provádět žádné válečné zločiny. Také nemohou vraždit žádné civilisty, to stejně dělají jen Rusové. To znamená, excepcionalismu je osvobozuje od všeho svazujícího, od rovnosti před zákonem či morálními kategoriemi.

Excepcionalismu je morální a intelektuální patologie! Neexistuje ovšem žádná patologie, v níž by neexistovali intelektuálové, jež by jí nedávali základ. A tak i u excepcionalismu existují intelektuálové říkající: „To, co pro USA potřebujeme, je odmítnutí principu morálního ekvivalentu — nemůže být žádný morální ekvivalent při hodnocení USA vůči jiným státům, jelikož zločiny o mnoho lepších nejsou to samé, jako zločiny o mnoho horších!" Díky tomu, že USA jsou o mnoho lepší, nemůžeme jejich činy posuzovat stejně jako činy jiných států. USA odmítají princip morální ekvivalence. Zajímavé je, že tehdejší hlavní prokurátor v Norimberském procesu Robert Jackson řekl: „Právní principy, jež byly vytvořeny v Norimberku, platí pro celou budoucnost, i USA se jim musejí podvolit a budou hodnoceny podle stejných právnických principů!" Noam Chomsky k tomuto poznamenal, že podle těchto norimberských právních principů by musel viset každý americký poválečný prezident. Excepcionalismus je v USA velké téma, kterého si naše média vůbec nevšímají.

Nyní, po té mentální otravě, která má zablokovat naši mentální kapacitu vybudovat si nějaké přesvědčení, přejdeme na manipulaci názorů a indoktrinaci. Budeme rozlišovat dvě věci:

1) aktuální indoktrinaci, což je ta, která se odehrává nyní na základě každodenního zpravodajství. To všechno známe: učinit některá fakta „neviditelná", vyvolávat strach, vytvářet názory společnosti. To jsou média.

2) hlubokou indoktrinaci. To je dlouhodobý proces, který nám má naočkovat celý světonázor, porozumění světu. Zde jsou dělány neviditelnými celé možnosti myšlení, celé světonázory. To je mnohem ambicioznější cíl: „zneviditelnit" kompletní možnosti uspořádání myšlení. Mechanismy provádění hluboké indoktrinace jsou veškeré sociální instance: školy, média, kultura a zábavní průmysl a další.

Začneme s aktuální indoktrinací. Jistě znáte velkou lež žurnalistiky o tom, že média nám zprostředkovávají vyvážený obraz společenské a politické situace. Tento postulát je už po dobu více než sta let TAK INTENZIVNĚ VYVRACOVÁN, i v empirických studiích, že to vyžaduje naprosto enormní ztrátu kontaktu s realitou, abychom mohli o médiích takto přemýšlet! Pro ilustraci si vezmeme jedno velmi pěkné kritérium německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání (Budeszentrale für politische Bildung), ta nám dává státem certifikované pravidlo pro rozlišování mezi propagandou a zprávami: „Charakteristické pro propagandu je, že nepředstavuje různé stránky nějakého tématu a smíchává názor a informace." (Charakteristisch für Propaganda ist, dass sie die verschiedenen Seiten einer Thematik nicht darlegt und Meinung und Information vermischt.) Podle tohoto státem certifikovaného kritéria je 90% našich masových médií propaganda!

Přejdeme k hluboké indoktrinaci. Ta prostupuje všechny sociální instance, školy, média, kulturu a zábavní průmysl,… Zajímavé je, že se hodně zabýváme propagandou a manipulací mysli — médii, na něž je upíráno mnoho pozornosti. Ale školy jako hlavní indoktrinátoři jsou nějak mimo pozornost! Školy jsou pro hlubokou indoktrinaci mnohem důležitější instance. Povinná školní docházka nebyla zavedena k tomu, aby vychovala svéprávné občany. Povinná školní docházka byla zavedena explicitně pro to, aby vychovala poslušné občany a zbožné choditele do kostelů! Jak je možné, že jsme tuhle kapitolu ohledně školy zapomněli a nadále v sobě nosíme, že škola má vychovat svéprávné, plnohodnotné občany?!

Projděme si příklad od Bertranda Russella ze 20. let minulého století. Ten říká: „(…) Vzdělávací systémy nebyly vytvořeny, aby zprostředkovávali skutečné vědění, nýbrž k tomu, aby se národ stal poddajný vůči vůli vládnoucích. Bez rafinovaného systému oklamávání ve školách by bylo nemožné uchovávat iluzi demokracie.

(…) není žádané, aby normální občan samostatně myslel kvůli přesvědčení, že se samostatně myslícími lidmi je těžké manipulovat.

Jen elity mají myslet, zbytek má poslouchat či následovat vůdce jako stádo ovcí." (Bertrand Russell (1922). Free Thought And Official Propaganda. New York: Watts)

To jsou věci, které úplně unikají pozornosti — jak moc školy, ale také univerzity, slouží této hluboké indoktrinaci. Chci dát dva příklady:

Prvním bude myšlenka „dobrotivé impérium". Tato myšlenka byla hlavně v Evropě po druhé světové válce velmi systematicky usazována. Říká, že existují impéria, která nejen že provozují reálnou politiku (realpolitik), ale že existují morálně dobrá impéria, jež jsou agenty morálky a jejichž jednání funguje na principu dobré vůle. To je samozřejmě historicky naprostá absurdita! To je jako byste tvrdili, že existují lvy-vegetariáni! Musíme se podívat, jak bylo této hluboké indoktrinace dosaženo.

Council on Foreign Relations, nejmocnější privátní organizace, která vůbec existuje (Laurence Shoup (2015). Wall Street's Think Tank), říká: „Musíme mít takovou zahraniční politiku, která bude podporována osvícenou veřejností doma a přesvědčí lidi za hranicemi, že naše motivy jsou dobré." (Lester Markel (1949). Public Opinion and Foreing Policy. Council on Foreing Relations) K tomu musí být vyvinut „informačně-propagandisticko-kulturní program" (Tamtéž). To je rok 1949. O rok později jsme měli v Evropě a v Německu CIA Kongres pro kulturní svobodu. To byl propagandistický program CIA, který nám až do morku kostí vštípil americký pohled na svět. Na základě jeho působení jsme byli přesvědčeni, že existují dobrotivá impéria.

Podíváme se na to, jak o tomto tématu spolu hovoří elita. Charles Krauthammer: „My nejsme jen tak nějaký hegemon. My jsme jedinečně dobrotivé impérium. To není pouhá gratulace sobě samému; to je fakt…" (Charles Krauthammer, 2001. Podle Financial Times „nejvlivnější komentátor v Americe")

Joseph S. Nye: „Od starého Říma se žádný národ netyčil tak vysoko nad ostatními." (Joseph s. Nye (2002). The Paradox of American Power. Oxford University Press)