Tak tedy všichni tak nějak vidíme, že s evropskými bankami něco není v pořádku. Vidí to kupodivu i politici a úředníci v Bruselu. I snažili se dlouhé měsíce přijít na to, co s tím. A přišli na to! Bohužel jiná věc už je, že jejich řešení je – jak jen to říct? – zkrátka je poněkud neohrabané. Zhruba tak neohrabané, jako Pikora, když si chtěl koupit papouška senegalského. Zavolal tehdy svému strýci, toho času majitele právě takového papouška, a spustil: „Ahoj, já jsem se chtěl zeptat, jak jsi spokojený se svým ptákem.“
Na druhém konci se ozvalo rozpačité mlčení. A potom:
„Funguje docela dobře, děkuji za optání.“
Když na počátku června 2012 Evropská komise přišla s něčím, co se uchytilo pod názvem „Bankovní unie“, ozvalo se nejprve z většiny koutů Evropy rozpačité mlčení. A poté se ozval jásot ze zemí, jako je Španělsko, Řecko či Itálie. Tedy zemí, které mají se svými bankami problém větší než malý. A současně nesouhlasném ručení ze zemí, jejichž banky si dosud o sobě troufají tvrdit, že jsou silné. Tedy hlavně z Německa. Česká veřejnost, která se o „takové ty evropské věci“ obyčejně moc nezajímá, je v poklidu. Máme dojem, že se nás to tolik netýká. Ale hluboce se mýlíme. V okamžiku, kdy chytrý bruselský úředník začal mluvit o bankovní unii, začalo jít právě o naše vklady.
Na první pohled to vypadá docela dobře: V rámci finanční skupiny se vytvoří dohoda, že pokud se některá banka nebo jiná instituce v rámci propojené finanční skupiny dostane do problémů, ostatní členové této skupiny jí pomohou. Koneckonců v jedné rodině bychom si měli pomáhat, ne? Ale zamysleme se, co to vlastně znamená.
Takže to bude v praxi fungovat asi nějak tahle: Zkolabuje nám nějaká řecká banka. Protože patří do EU a tedy do bankovní unie, přijde jí na pomoc její sestra ze Španělska. Protože tím ovšem sama španělská banka začne mít problém, přispěchá jí na pomoc její francouzská matka. A protože ta se tím zcela kapitálově vyčerpá, je tu ještě česká dceřinka, aby své mateřské bance pomohla. A když česká dcerka bude mít problémy, nevadí, to je jenom malá česká banka, hlavně že jsme zachránili tu velkou francouzskou.
A to není všechno. Dosud nad českými bankami bdí Česká národní banka. A nedělá to špatně. Jenomže kdyby české banky byly donuceny uzavřít dohodu se svými matkami a sestrami ve skupině a kdyby do toho měl co mluvit nově vytvořený evropský superdohled, můžeme hádat, komu by takový superdohled stranil: francouzské matce nebo její české dceřince? Kdyby se mělo rozhodovat, zda česká dcera má podle podepsané dohody přijít na pomoc své matce, a tím sama sebe oslabit, k čemu by ji nejspíš celoevropský dohled tlačil? Asi málokdo bude pochybovat, že jediný, kdo by byl proti vysátí peněz z českých bank, by byla česká strana.
Zkrátka a dobře, bankovní unii vymyslela Evropská komise proto, aby byly dosud malé a národní banky stabilnější a aby jim lidé více důvěřovali. Pokud své šílené plány zrealizuje, stane se spojené nadnárodní bankovnictví nebezpečně vachrlaté a nedůvěryhodné.
]]>
