Máme se i v našich zeměpisných podmínkách připravovat na výpadky v zásobování elektřinou a vodou, nedostatek potravin nebo dokonce konce světa? A pokud ano, jakým způsobem? Odpovědi se snažil najít geolog a popularizátor vědy Václav Cílek a další hosté červnové kavárny pořádané Akademií věd. „Konec světa tak, jak ho známe, se odehrál možná už někdy před dvěma lety. Jen jsme si toho zatím nevšimli,“ nastartoval debatu Václav Cílek. „My všichni pod pojmem katastrofa nebo konec světa rozumíme takový ten hollywoodský scénář, kdy přijde doba ledová ze dne na den nebo zemi smete meteorit,“ vysvětluje Cílek. Jak se ale ukazuje, i v historii měly významné změny spíše dlouhodobý charakter.


Návod ke konci světa

Podle Václava Cílka hraje v krizových chvílích důležitou úlohu složka osudová a složka osobní. Je proto důležité dívat se kolem sebe, vyhledávat si další informace mimo běžná média, snažit se porozumět tomu, co se děje, a adekvátním způsobem na to reagovat. „Svět začíná být tak propojený, tak lidnatý a s tak rostoucími nároky, že to nemůže dopadnout dobře,“ myslí si Václav Cílek.

Podle něj je zásadní to, čemu na západě říkají „family preparedness”, neboli rodinná připravenost, být připraven na přírodní katastrofy i ekonomické krize. Počítat s výpadkem elektřiny nebo nedostatkem pitné vody. Oceňuje například přístup Švýcarska, kde je ze zákona předepsané mít doma potraviny na několik dní dopředu.

Má ale smysl vynakládat peníze a čas na přípravu ve chvíli, kdy o době ani velikosti případné krize není nic známé? „Příprava je de facto forma pojištění, platíme pojištění a nevíme, jestli to někdy dostaneme nazpátek,“ reagoval na dotaz z publika Václav Cílek.

Největší příležitost vyrovnat se s případnými krizemi proto vidí Václav Cílek i další diskutující především v dobrém fungování společnosti na úrovni rodin, komunit, měst nebo menších regionů. Řešením krizových situací může být lepší využívání lokálních možností – nákup potravin přímo od zemědělců a lepší hospodaření v místní krajině.

„Budoucnost bude propojením vysokých technologií s těmi hodně tradičními,“ míní Václav Cílek. Příkladem může podle jeho slov být například pěstování starých odrůd – vypadá to hodně staromilsky, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že jsou odolnější vůči škůdcům a nevyžadují proto množství chemie.

Podle dalšího účastníka debaty novináře Zdenka Pavelky můžeme konkrétní řešení problému hledat ostatně až ve chvíli, kdy problém nastává a rozpoznáme jej. Pokud ale víme, že se něco mění, že nějaké problémy přijdou, můžeme být připraveni alespoň na to, že bude nějaká změna a bude třeba reagovat. “A mít v sobě dostatek energie na to se s tím problémem začít vyrovnávat,“ dodává Pavelka.


Strach má velké oči

Biolog Petr Pokorný si v naší společnosti zase všímá vědomé snahy „být silný, mít na to, nedat se a bojovat“. Odvrácenou stranou takového postoje je ale podle něj strach. Strach o to větší, o co je obávané méně známé.

„Snížení civilizačních vymožeností v materiálním světě přitom vůbec nemusí znamenat duchovní zchudnutí. Velmi často je tomu právě naopak,“ říká ze své cestovatelské zkušenosti Petr Pokorný. Nejvíc radosti, upřímného smíchu a úsměvů prý viděl právě v těch nejchudších zemích. Životní úroveň je podle něj relativní pojem a její změny se měří jen těžko, neodhalí nám je ani HDP, protože se z velké části odehrávají v lidské psychice.

V současné situaci vidí paralelu se začátkem 20. století, tedy obdobím „zabetonovaného“ systém, přetlaku. Věří však, že lidé už nejsou tak naivní a naopak jsou už natolik poučeni z minulosti, aby neopakovali stejné chyby.

Zdroj: ekolist.cz

]]>