Ješitnost vládne světu. Tak třeba jeden z mých sousedů má jen kvůli tomu, že je majitelem silně ojetého velkého SUV made in Sweden, dojem, že je borec a vládce silnic. (Také jste si povšimli, že tato švédská vozítka si povětšinou pořizují úděsní řidiči, protože jejich bytelná konstrukce i pověst jim dává pocit bezpečí?) Politici zase mají pocit, že řídí zemi a ekonomiku. Hm, až na to, že mám intenzívní dojem, že jsou to ekonomické zájmy a silné firmy, kdo řídí politiky. Myslím to asi takhle: Při pohledu na politickou mapu střední a východní Evropy by leckdo mohl mít dojem, jakým to procházíme otřesem. Na konci roku 2011 padla vláda na Slovensku. Pak v Rumunsku. V Maďarsku se to mele už tak nějak ze zvyku.

A teď máme vládní krizi u nás. Kdekdo mluví o předčasných volbách. A kdekdo se ptá, co by takové volby s námi udělaly. Prý jestli by se zhroutila ekonomika. Prý jestli by to byl konec obstojného ratingu země. Anebo jestli by to prý veřejné finance ustály… A podobné hlouposti.

Na odpověď stačí špetka historie. Během posledních deseti let si nemohu vybavit jediný případ, kdy by výsledek voleb byl pro finanční trhy buď důvodem k totální panice, nebo důvodem k sladké euforii. Zato mohu tvrdit, že hlavní směřování země bylo podobné, ať byl premiérem, kdo chtěl. Ať se označoval za pravicového či levicového politika. (Mezi námi, u nás něco jako významná a kovaná pravice či kovaná levice – tedy s výjimkou komunistů – v podstatě neexistuje, všechno je jakýsi plytký střed.) A nehrálo dokonce velkou roli ani to, které strany byly ve vládě. Ekonomika z velmi dlouhodobého nadhledu stále tak nějak rostla – tu více, tu méně. Koruna z ještě většího nadhledu stále tak nějak k většině měn posilovala – tu si v tom dala chvilku pauzu, tu to ale zase dohnala.

Jestli to náhodou nebylo tím, že ekonomické zájmové skupiny v pozadí byly stále ty samé. Vrtěly politiky, ať už se politici označovali jakkoliv. Byli to ty samé (velké) firmy a ti samí (málo viditelní) lobbyisté, kteří financovali volební kampaně „levici“ i „pravici“. A byly to stále stejné sliby, které politici lobbyistům za jejich peníze dávali. A stejné nátlakové skupiny, které tlačí na vládu současnou, budou tlačit i na vládu příští.

Zatím to Evropa ještě moc neprohlédla, ale hrát si na „levicovou“ či „pravicovou“ vládu a na to, jak taková vláda „ovlivňuje“ či snad dokonce „řídí“ ekonomiku je už trochu přežitek. Protože to jediné, na co má smysl si hrát, je prosím stabilita. Ano, stabilita. Stabilita institucí. Stabilita daní. Nehraje tak velkou roli, zda je DPH 15 % nebo 16 %. Ale hraje klíčovou roli, zda se DPH na oněch X procentech udrží 10 měsíců nebo 10 let. Protože jenom ve stabilním prostředí se dá plánovat. Podnikat. Prosperovat. Nějak si ale nemohu vzpomenout na politickou stranu, která by ve svém programu měla jako hlavní bod: „Už žádné změny daní!“

Výsledky voleb to tedy nejsou, co ekonomiku řídí. Takže co to tedy je?

No, pro domácí ješity to nemusí to být zrovna snadno unesitelná zpráva. Ale už to tak bude: Například kurz české koruny zůstává zcela v klidu, když se mluví o předčasných volbách. Zato skáče jako pominutý, když statistika ukáže prudké zpomalení hospodářského růstu v Německu. Nebo když šéf německé Bundesbanky prohlásí třeba něco v tom smyslu, že Evropa ještě není venku z krize. Nebo když se Angela Merkelová zrovínka rozhodne okomentovat třeba budoucnost eura.

Jojo, to Německo vládne českému hospodářskému růstu daleko víc, než (ješitní) čeští politici.

Markéta Šichtařová

]]>