Mám kamaráda. A ten má zase malou dcerku. Jednou šli kolem ohrady. A kamarád dcerce povídá: „Podívej, co je to za zvířátko?“ -„To je krůta.“ -„Ale kdepak, to není krůta, to je přece ovce.“ -„Ale táto! To jenom vypadá jako ovce, ale je to přeci krůta!“ Kamaráda taková neprůstřelná logika poněkud odrovnala; již se neodvážil protestovat. Něco mi to připomíná. Totiž českou realitu všedních dnů. Tak třeba politici se nechají slyšet: „Podívejte, lidi, tady pro vás máme jednu ohromně výhodnou reformu!“

-„Cože?! To že má být výhodné??“

-„Ale jděte, vy blázínkové, to jenom vypadá jako nevýhodné, ale je to pro vás přeci ohromně výhodné!“

No a my, veřejnost, jsme na to ještě (občas) dokonce ochotni skočit. Chcete konkrétní příklad? No prosím: Není to tak dlouho, co správcovské společnosti provozující penzijní fondy ohrnovaly nos nad tím, že by se měly účastnit takzvaného druhého pilíř neboli důchodového spoření, které bude spuštěno od ledna 2013. Tedy – alespoň tvrdily, že ho ohrnují. Že prý to pro ně „není za odsouhlasených podmínek moc zajímavé“. Dnes, v únoru 2012, těsně před vypršením termínu, do kterého se správcovské společnosti musí přihlásit k tomu, že mají zájem založit fondy v rámci tohoto druhého pilíře, není ani jediná ze stávajících 9 tuzemských společností ochotná nechat si tuto příležitost utéct. A co že se mezitím tak podstatného změnilo? Nic. To jen předchozí ohrnování nosu bylo teatrálním gestem navenek, které mělo vládu přimět jít s penzijní reformou fondům víc na ruku. Tedy – míněno ještě víc, než zatím jde.

Protože ona jim na ruku jde jedna báseň. V čem že?

Před pár dny proběhla v televizi interaktivní diskuse na téma penzijní reformy. A jeden pán zaslal do studia zoufalý dotaz: „Dnešní mladý člověk si musí platit až 40 let důchodové pojištění, aby měl nárok na penzi. Jak je ošetřeno, když bude v nouzi, že na naspořené peníze nebude muset čekat až do dovršení důchodového věku?“  Tak tedy, vážený pane, na jehož dotaz se jaksi nedostalo, vězte, že jste životní optimista, myslíte-li si, že k vašim našetřeným penězům ve druhém pilíři se dostanete dosažením důchodového věku. Protože ve druhém pilíři nic takového možné nebude. Jakmile dosáhnete důchodu, začnete dostávat pravidelnou penzi až do smrti. A pokud se vám zachce zemřít náhodou třeba měsíc po vstupu do důchodu, tak upřímnou soustrast, budete mít prostě smůlu, nedostanete nic.

Ale třeba jste, pane, zdravý jako řípa a hodláte na světě strašit do sta let. Gratuluji. Počítám, že vás v tom případě asi zajímá, jaký důchod tedy dostanete. No – on vám to nikdo přesně neřekne, protože každý bude mlžit tím, že si můžete vybrat u penzijních fondů mezi strategií takovou a onakou, že poplatky mohou být takové a makové, že finanční trhy se mohou vyvíjet příznivě či nepříznivě… Ale třeba vám napoví pohled do historie: V letech 2000 – 2009, tedy desetiletí před příchodem krize, činil průměrný výnos penzijních fondů jako celku 3,11 % ročně. Za tu samou dobu činila průměrná meziroční spotřebitelská inflace 2,8 %. Ať počítám, jak počítám, vychází mi to na průměrný roční  reálný výnos fondu (se započtením inflace) ve výši 0,3 %. Tedy skoro nula.

V letech 2002 – 2011, tedy za poslední desetiletí, se průměrný výnos fondů zvýšil už na „závratných“ 3,34 %. Za tu samou dobu zase průměrná inflace činila 2,3 %. To nám dává za 10 let reálný výnos 1,0 %. Hotové terno. Až na tu drobnůstku, že když si dnes koupíte desetiletý český státní dluhopis, dostanete za 10 let výnos 3,38 % – o fous víc. Rozdíl je v tom, že fondy mají nakoupené jak státní dluhopisy, tak navíc i jiné – rizikovější – investice. Fondy jsou tedy rizikovější než dluhopisy samotné. A s větším rizikem generují menší výnos.

Může mi tu prosím někdo vysvětlit, proč bych měla investovat do penzijního fondu, v němž jsem uvězněna do smrti, když stejné peníze mohu bezpečněji a výnosněji investovat do dluhopisu, kterého se navíc mohu kdykoliv zbavit?

A propos – už jsem zmínila, že penzijní fondy nikde na světě nejsou pojištěné?

Markéta Šichtařová