Tak prý jsem dle některých jedinců populistka (haha) – tak víte co? Teď vám asi ve 3 minutách ukážu populismus, jaký jste neviděli. Protože až dočtete, zaručeně mě většina bude chtít zaškrtit. (Neboli budu populista až na Měsíc.) Proč mě většina bude chtít zaškrtit? Sáhnu totiž na ikonu. Troufnu si říct takovou sprosťárnu, jako že stát by na sport neměl dát ani korunu. Tak co – kolik procent lidí už prská?


Celý státní systém by se nutně smrsknul na dotování několika málo exemplářů sportovců. Jakých sportovců? No přeci těch, o kterých by systém usoudil, že jsou hodní toho stát se veřejným majetkem a "národním pokladem".

A víte co? Skoro bych se vsadila, že zrovínka Ledecká by tímhle státním sítem stejně nejspíš neprošla. Proč? Protože stát by měl velký mentální problém podporovat někoho, kdo není dostatečně stádní. Tedy někoho, koho již v minulosti, ještě jako dítě, zkoušel šikanovat kvůli tomu, že má domácí vzdělávání. Někoho, kdo je natolik sebevědomý, že dokáže nahlas říct, že není povinen bavit se s veřejnoprávními novinář. Nene, takové rebely stát nerad. Stát rád někoho zadotovat, aby se ten dotovaný pěkně zařadil do lajny a následoval státní pravidla. (Kontrola nad veřejnými penězi musí být, no ne?) Jenomže zařadit se do lajny a dělat věci stádně automaticky znamená dělat je průměrně. Je to vlastně taková inkluze. Ti nejlepší i nejhorší všichni do jednoho tavícího kotle. Je to zničení všech individuálních talentů.

A teď to nejdůležitější: Proč si kčertu někdo myslí, že zrovna sport by měl být tím jediným druhem zábavy či profese, který by měli hradit všichni daňoví poplatníci? Proč by olympijský sólista měl být důležitější než operní sólista? Jeden z mých malých synů má hudební nadání. Je to pro Šichtařku celkem šichta koupit mu klavír, koupit mu ukulele, vozit jej po večerech k učiteli, brát ho pro inspiraci na koncerty, dokonce se s totálním hudebním antitalentem, v dospělém věku a při práci sama začít učit hrát, aby mu mohla poradit. A teď najděte pět rozdílů proti podpoře malého sportovce. Dalšího syna zase zajímá astronomie. Měla bych přijít za státem s nataženou rukou, aby mu koupil dalekohled?

Přiznejme si to už konečně: Sport je individuálním rozhodnutím každého. Každý může tvrdit, že zrovna jeho koníček či profese jsou „důležité“. Ale v realitě není nic jako veřejný zájem sport. Je jen soukromý zájem sport.

A proč tedy lid tolik volá po veřejném financování zrovna u sportu? Protože je v tom skryta ta nejhlubší podstata socialistického uvažování: Všichni dají několika lidem peníze, těch několik lidí vyhraje medaile, a ty medaile budou zase všech. Celý národ se z těch kousků zlata bude radovat a bude je považovat za svou zásluhu. I když není. O tom to je – vlastně to je podvědomý pokus zestátnit tyhle individuální úspěchy.

Ale vždycky to byli a vždycky to budou jen "blázniví" rodiče, kteří budou mít sílu vzepřít se unifikujícímu státnímu systému a kteří ve svých dětech rozvinou ty skvělé talenty. Stát do toho nemá co kecat a vnucovat svou představu dobra. Stejně to neumí.

Markéta Šichtařová




Redakce Redakce