Tak máme ohledně prezidentských kandidátů jasno. Tento týden byl poslední termín pro podání „přihlášek“. I když, jasno… jak se to vezme. Celá prezidentská volba je tak lacinou estrádou, že by ta komedie nebyla úplná, kdyby snad po podání kandidatur už bylo dokonale jasno, kdo že ti kandidáti vlastně jsou. Pardon, ale já to opravdu dosud nevím.
Čistě teoreticky – ale opravdu jen teoreticky – vstoupilo do klání osmnáct kandidátů.
No jo, jenomže jen šest z nich prý dle ministerstva vnitra splňuje zákonné požadavky. To už máme jen dvanáct.
Další dva se nám záhadně kdesi v překladu ztratí vzhledem k tomu, že takzvaně „oficiálně potvrzeno“ je kandidátů jen deset.
Další kousky dost možná cestou dál odpadnou, jelikož ministerstvo se ne a ne shodnout s ústavními právníky, co je vlastně oněmi „zákonnými podmínkami“: Může jeden senátor navrhnout víc kandidátů, nebo nemůže? Pokud bychom věřili ústavním právníkům, pak nemůže, neboli někteří rádoby-kandidáti zůstanou u toho rádoby. Už tohle je pro mě komedie dostatečná.
Ale dejme tomu, že hypoteticky všech deset pánů bude o Hrad skutečně usilovat... Moment! Řekla jsem pánů? No jasně, to je další kámen úrazu. Není málo těch, kdo jsou v horším případě pobouřeni, v lepším případě jen udiveni, že mezi zájemci není žádná sukně. Vzniklo už dokonce pár iniciativ, které se snaží ženy přimět, aby kandidovaly.
A víte co? Myslím si o tom své. Jasně, že občas se povede exemplář ženské jak řemen, která v politice strčí všechny chlapy do kapsy. Pro mě je synonymem takové ženské Margaret Thatcher. Ale povede se jen výjimečně. Kluci mají obecně vzato k politice větší vlohy, feministky prominou. (No jo, já vím, že neprominou.) Mají totiž víc testosteronu, tedy víc agresivity. A politika vskutku není legrace pro slabé nátury. Jinak řečeno: ženy v politice ano, mají-li na ni talent, ale kvóty na stejný počet žen jako mužů jsou, s dovolením, nebetyčná pitomost. To je asi jako chtít po pánech, aby se živili jako empatické porodní báby. Jsou i tací; ale je jich... no asi jako žen v politice v těch státech, které ještě nezblbly docela a zatím nechaly kvóty plavat. Kdepak, nechť se seberealizují poměrně vzácné kopie baronky Thatcher, zatímco většina ostatních žen se bude lépe vyjímat u méně agresivních činností, na politice nechť si honí na 24hodinový úvazek své ego kluci. A to říkám já, holka, čas od času se ochomýtající kolem politiků, kteří zatouží po ekonomických radách, z blízkosti větší, než mi je často milé – takže si to mohu dovolit říct, protože vím, o čem politika je. Je to ten nejagresívnější ze všech byznysů, jaký znám. Děkuji, nemám zájem.
Když tedy zdárně překleneme otázku genderové příslušnosti kandidátů (ano, i tady to skřípe a mnoho jedinců můj názor na ženy v politice nerozdýchalo), dostáváme se k otázce odbornosti. Což je otázka sama pro sebe. Znám nepěkný počet lidí, kteří ve své oboru bývali špičkoví odborníci a kteří současně byli milými lidmi. Pak dostali funkci. A do nějakých, řekněme, tří čtyř let se z nich stali totální fachidioti. Abychom si rozuměli: To slovo nemá žádný vulgární nádech. Označuje člověka s omezeným, většinou úzce specializovaným odborným vhledem, který však ztratil empatii a schopnost sociální komunikace. Díky neschopnosti vnímat svět jako celek však nakonec přestávají ovládat i svůj vlastní obor. Jakmile člověk dostane politickou funkci, je v extrémním ohrožení. Jeho okolí mu pochlebuje. Málokdo se opováží mu něco vytknout. Takový člověk se ocitá v nebezpečné bublině, je jen chválen, nikdy se nedozví od svého okolí jakoukoliv kritiku. Je to tak trochu jako Frodův prsten v Tolkienově trilogii: Zničí to každého; jenom někoho pomaleji. A teď si položme otázku: Kdo je odolnější než ti ostatní? Jen cynik, který do úřadu jde s vědomím vlastní nedokonalosti. Kolik z našich milých kandidátů ovšem oplývá vědomím vlastní nedokonalosti...? (Uměla bych vyjmenovat několik, kteří oplývají pocitem vlastní nadřazenosti.)
Pak tu máme neméně zajímavou otázku zdraví. Když někdo žádá nadpoloviční množství těch, kdo přijdou k volbám, o jejich důvěru, že pět dalších let bude lépe než kdokoliv jiný vykonávat své pravomoci i povinnosti v čele státu, tak nějak automaticky se předpokládá, že otevřeně o sobě řekne vše relevantní, co by jeho voliče mohlo zajímat. Třeba to, jestli podle všech dostupných indicií jeho zdraví podporuje domněnku, že v úřadu vydrží dalších pět let, anebo spíš domněnku, že se po třech měsících budou muset volby konat znovu. Je to vlastně docela snadné. Bohatě postačí zveřejnit veškerou, míněno VEŠKEROU, svou zdravotní dokumentaci. Zatímco v případě „normálního“ člověka je slušnost se v takové dokumentaci nerýpat (však na to máme i zákony), v případě prezidentského kandidáta je slušnost vůči jeho potenciálním voličům vyvrátit všechny pochybnosti (na to zákony nemáme). Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že i v tomhle ohledu prezidentská volba víc připomíná špatnou komedii než státnický akt.
Jestli ona chybka náhodou nebude v tom, že celá volba prezidenta je od základů špatně.
Ve světě máme různé systémy. Systém prezidentský postavený na silné výkonné moci přímo voleného prezidenta. Jako v USA, jako ve Francii. Systém postavený na silné výkonné moci vlády. Jako v Německu. A pak systém český: V podstatě (skoro) přímo volenou vládu a přímo voleného prezidenta, kteří si neustále lezou do zelí. Lidé mají sklon - i díky přímé volbě - v úřadu prezidenta očekávat silnou personu, která však v realitě nemůže sílu své osobnosti příliš projevit, protože má pravomoci jen velmi omezené. Navíc o úřad prezidenta mají sklon v našem systému usilovat lidé, kteří z nějakého důvodu neuspěli v parlamentních volbách a zkoušejí své štěstí napodruhé jako rádobyprezidenti.
Takže přiznejme si to už narovinu: ten skutečný ranař bude v českém volebním kočkopsu vždycky především směřovat do vlády. A prezident, jakého by si přála valná část veřejnosti a který v jejím pojetí dost splývá spíš s Její Výsostí králem, je nejspíš na dlouhé roky utopií.
