Tak si tak čtu zprávy – a nejednou se vyděsím, že jsem zaspala půl roku a zapomněla, že už je prvního dubna. Ta na první pohled seriózně se tvářící zpráva přeci nemůže být míněna jinak než jako nejapný aprílový pokus o fórek. Jenomže ono ne. Čím víc na to koukám, tím víc mi dochází, že to evidentně někdo míní vážně. Za sedm milionů vážně.


Ministerstvo školství si totiž za oněch sedm milionů korun vymyslelo nový tříletý projekt pod názvem Genderová rovnost. Je to ve své podstatě vlastně taková „odborná“ komise, která dohlíží na to, aby do všech vnitřních dokumentů ministerstva byla řádně zapracovaná genderová rovnost a aby všichni zaměstnanci ministerstva řádně gendrově – korektně jednali.

Do určitého bodu to ještě byla legrace. Mohli jsme všechny ty „genderové odborníky“ chápat jako neškodné pomatence. Teď už ale začíná jít sranda stranou. Na léčbu nemocných dětí se sice musí zakládat sbírky a sbírat trapná víčka od lahví, ale sedm milionů vláda s klidem hodí na takovou – s prominutím – bejkárnu, jejímž cílem je dětem "vysvětlit", že jsou vlastně nějaké vadné, když napodobují mámu a tátu a chovají se tudíž podle mužských a ženských vzorů.

Mému chlapečkovi je osm měsíců a z hromady všech možných a gendrově neroztříděných hraček vždy neomylně vyhmátne autíčko. Dcera zase vždy v hromadě aut neomylně našla panenku. Podle genderové doktríny jsou asi závadní. Můj chlapeček dle výkladu tohoto nového náboženství „vykazuje stereotypní jednání a stydí se přiznat, že by ho bavilo hrát si s panenkou“, zatímco dcera „potlačovala pod vlivem gendrově stereotypní výchovy své skutečné potřeby“ a autíčkům se vyhýbala, protož se styděla vyjádřit svůj gendrově vyvážený postoj. Co to k čertu je za zvrhlost?! Podle mě jsou oba báječní a závada je naopak na ministerstvu školství, na ministerstvu sociálních věcí, v neziskovkách, v evropských fondech, v norských fondech… zkrátka ve všech, kdo jsou ochotni si nechat pro peníze vymýt mozek.

Už znovu žijeme v době, kdy se musíme bát mluvit. Namísto „soudruh Stalin je vůl“ se dneska ovšem už pomalu musíme bát použít slova jako „popelář“, „asistentka“, „zdravotní sestřička“ či „horník“. To všechno je totiž gendrově nekorektně. Správně je patrně „popeláři, popelářky a popelářata“ – ten třetí výraz označuje bezpohlavní bytosti, které se ještě nerozhodly, zda se cítí mužem či ženou. Že je to natolik hloupé, že to nikdo nemůže brát vážně? Abychom se nedivili. Když se malým a tvárným dětem vymývají hlavinky odmala, moc normálnosti jim v nich nezůstane.

Když budeme do dětí odmala hustit, že muži a ženy se neliší, že mají dělat stejnou práci a mají se chovat stejně, vlastně tím naše děti mentálně vykastrujeme. Skutečně se nakonec začnou chovat nemužsky a nežensky. Jenomže my, lidé, jaksi nejsme samosprašní. Proč asi příroda vymyslela dvě pohlaví? Proč asi napříč celou živočišnou říší nalezneme jinak zbarvené samečky a samičky? Namlouvací tanečky? Proč asi lev má hřívu a lvice ne? Proč samečci některých druhů ptáků staví hnízdo a samičky ne? Protože to všechno je způsob, jak zajistit rozmnožování. Přežití rodu.

Genderové náboženství už dávno není směšné. Je zvrácené a nebezpečné, protože dělá vše proto, aby pohlaví vymazalo. Aby se lidské samičky nechovaly jako samičky a samečci jako samečkové. Tedy aby nám znemožnilo rozmnožování. Holčička, které budeme odmala vštěpovat, že není holčička, ale bezpohlavní „to“, se psychicky zhroutí a začne vykřikovat, že je sexuálně obtěžována, jakmile ji jiné „to“ požádá o telefonní číslo či pozve na skleničku. Jak máme po bandě takových bezpohlavních a psychicky slabých „to“ chtít, aby se vzájemně seznámila, ba dokonce takovou neslýchanost, aby spolu měla sex a počala děti, to fakt netuším.

Nehodlám dovolit genderovým fanatikům, byť třeba ve vedení státu, aby ve jménu svého nového náboženství mé děti poničili. I nadále bude moje holka nosit sukně a kluk kalhoty.

Markéta Šichtařová