Je to jen několik málo dnů, co můj manžel napsal článek o aktuálním stavu ekonomiky. Přesněji řečeno o tom, že období ekonomické hojnosti a růstu už narazilo na své limity. Tedy upřímně – jde-li o praktický život, většinou jeho nápady zavánějí jednou velkou kalamitou. Naproti tomu jde-li o ekonomiku – většinou se shodneme. A proto mě donutil k zamyšlení dopis, který vzápětí dorazil.


Pisatel a čtenář onoho článku se v něm rozčiloval, že „všechno je přeci úplně jinak“. Že článek je „přeci“ jednou velkou manipulací. Že „přeci“ žádná velká banka nekrachuje, takže žádná krize nehrozí. Že „přeci“ ceny nemovitostí rostou ne proto, že by realitní trh byl přehřátý, ale proto, že rozloha států se nezvětšuje, ale lidí stále přibývá. Že „přeci“ dneska už žádné banky „nepodvádějí s podvodnými finančními investičními balíky“, takže nemůže ani existovat žádná cenová bublina…

Popravdě řečeno, ten pán mě dost vyděsil.

Vyděsil mě, protože jsem se zas znovu přesvědčila, jak nekonečná může být naivita. I o tom, jak je lidstvo nepoučitelné. Prý že do téže řeky dvakrát nevstoupíš… Houbeles, pan Hérakleitos se evidentně utnul! Protože přesně v téhle řece co dnes jsme stáli přibližně ve stejném ročním období roku 2008. Když občas v ekonomice jde něco nápadně dobře, bývá to podezřelé. Bývá to podezřelé proto, že se obyčejně někde něco přehřívá. A nemusí jít zrovna o věc pro mnohé tak těžko uchopitelnou, jako jsou třeba ceny akcií. Během posledního týdne si mi šestkrát – ŠESTKÁT (!) – různí lidé stěžovali, jak nestíhají. Pan zelinář, že nestačí rozvážet zakázky, kterých má nejvíc za posledních několik let. Paní, co chodí lidem domů uklízet, že je na roztrhání jako nikdy. Několik klientů, že mají zakázek nejvíc za poslední roky. A všichni nakonec dodali s povzdechem: Nojo, stíhat se to nedá, ale nikoho si na pomoc vzít nemůžeme, protože lidé nejsou…

A jsme u toho. Míra nezaměstnanosti je momentálně nejnižší od roku 1998 a dosahuje pouhá 4,0 %. Když statistiku přepočteme podle celoevropsky srovnatelné metodiky, máme dokonce nejnižší nezaměstnanost v celé EU. Že je to skvělé? Jak pro koho. Pro nezaměstnané jistě. Pro jejich zaměstnavatele už méně. Lidé prostě nejsou. A to rozlet firem brzdí. Výroba jede na maximum, víc přidat už nemůže, protože stroje už nemá kdo obsluhovat. Teď už může jít výroba jen dolů. Ekonomika se přehřívá a přehřívá se hodně.

A zdaleka se nepřehřívá jen u nás, jak by se mohlo zdát z tvrzení o naší rekordně nízké nezaměstnanosti. Pán, který napsal onen rozezlený dopis, přikládal růst cen nemovitostí provařenému argumentu, že lidí na světě stále přibývá, a proto ceny nemovitostí „musí“ dlouhodobě růst. V jednom měl pán pravdu: Ano, dlouhodobě to opravdu platí. Hluboce se však mýlil v tom, že by to mělo platit neustále a v každém jednotlivém roce.